Cuketa

Magazín

Cuketa, v angličtině nazývaná zucchini nebo také courgette, je typ malé letní tykve. Společně s jinými tykvemi patří do druhu Cucurbita pepo, neboli Tykev obecná. Název zucchini je běžný v Severní Americe, Austrálii, Německu a Itálii, zatímco pojem courgette se používá hlavně ve Velké Británii, na Novém Zélandu, v Irsku, Nizozemí, Portugalsku a Jižní Africe.

Barva cukety může být žlutá, zelená až světlezelená a tvarem zpravidla připomíná silnou okurku (ačkoli v některých případech můžeme zaznamenat i kulovitý či láhvový tvar).

V kuchyni se cuketa zpracovává podobně jako jiné druhy zeleniny, tudíž se téměř vždy tepelně upravuje. Může se podávat jako chutný hlavní chod i jako příloha. Z botanického hlediska je však cuketa nevyvinutý plod, neboť se vlastně jedná o zduřelý semeník samičího květu.

Květ

Samičí květ má zlatavou barvu a nachází se na samotném vrcholku rostliny. Samčí květ vyrůstá přímo ze stonku hned vedle řapíků listů, má dlouhou stopku a je nepatrně menší než květ samičí. Oba květy jsou jedlé a často se používají ke zdobení již hotových jídel.

Pevné a čerstvé květy, jež jsou pouze mírně rozvinuté, je možné po odstranění pestíků a tyčinek tepelně upravit ke konzumaci. Aby se nepoškodily křehké okvětní lístky, stonek lze u květů ponechat nebo jej odstranit až těsně před tepelnou úpravou či servírováním.

Je známa celá škála receptů, podle nichž se květy mohou po nadrobení hluboce osmažit či připravit na způsob tempura. V tomto případě se před smažením namáčejí do lehkého tempurového těstíčka. Dále se mohou nadívat, péct, sotýrovat či přidávat do polévek.

V Mexiku se květ často využívá jako přísada do polévky nazývané sopa de flor de calabaza (v českém překladu doslova „polévka z tykvového květu“) a někdy se také přidává do tradičních quesadillas (těm se pak říká quesadillas de flor de calabaza). V Mexiku se z cukety připravuje celá řada dalších pokrmů, například příloha rajas.

Historie a etymologie

Cuketa, stejně jako všechny letní cukety, pochází z amerického kontinentu. Odrůdy tykve typicky nazývané „cukety“ byly vypěstovány v Itálii až mnoho let poté, co byly letní tykve dovezeny z amerických kolonií.

Je velice pravděpodobné, že k tomu došlo v pozdním 19. století v okolí Milána. Tehdejší názvy odrůd totiž obsahovaly jména okolních měst. Jiné jméno pro cukety, courgette, pochází z francouzského označení této zeleniny a spolu s původní výslovností se běžně používá i v Irsku a Velké Británii. Jedná se o zdrobnělinu slova courge, francouzského výrazu pro tykev.

Zucca znamená v italštině tykev a zucchina je taktéž deminutivum; v plurálu jsou to pak zucchine. Avšak forma v mužském rodě, zucchino (zucchini v plurálu), je stejně hojně používáná a v Toskánsku dokonce převládá. Italský slovník Lo Zingarelli 1995 udává obě formy. Zucchini se používá v Itálii, Austrálii, Kanadě a USA. Zatímco v italštině se jedná o slovo v množném čísle, v angličtině je zucchini vyjadřením singuláru a zároveň jednou z variant plurálu (ta druhá je zucchinis).

První zmínky o cuketě ve Spojených státech se datují do raných 20. let 20. století. Pravděpodobně byla jako první pěstována v Kalifornii a téměř určitě sem byla dovezena italskými přistěhovalci.

Cuketa v kuchyni

V kuchyni se zpravidla používají cukety o délce do 20 centimetrů, jejichž semena jsou ještě měkká a nezralá. Zralá cuketa může dorůstat až do délky 90 centimetrů, avšak takto velké cukety nejsou příliš chutné a vláknité. Velice žádaný je skutečně čerstvý a nezralý plod, který lze poznat podle toho, že je na jednom konci stále spojený s květem.

Na rozdíl od okurky se cuketa obvykle konzumuje tepelně zpracovaná. Může být připravena na řadu způsobů: v páře, uvařená, grilovaná, nadívaná a upečená, na rožni, či smažená. Někdy figuruje jako přísada do pokrmů, například různých druhů nákypů. Také ji lze zapéct do chleba nebo přidat do těsta na koláč. Skvěle chutnají cuketové placky, které se dají jíst samostatně i jako příloha.

Cuketové květy lze podávat plněné, avšak za opravdovou pochoutku jsou považovány květy na způsob tempura neboli tempurované.

Cuketa má velice jemnou chuť a při přípravě je vhodné jí věnovat více pozornosti. Slupku neodstraňovat. Krátké smažení mírně vodnaté cukety na oleji či másle ji částečně povaří i podusí. V momentě, kdy se voda již vypaří a na jejím místě zbude jen hustá cuketová šťáva, je vhodné smažení ukončit a cuketu servírovat.

Cuketu je možno konzumovat i syrovou: nakrájenou na plátky či nastrouhanou do salátů, ale také zapečenou do chleba (na způsob banánového chleba). Lehce povařená cuketa se objevuje v celé řadě thajských či vietnamských receptů, přidává se například do různých druhů teplých salátů. Zralá cuketa velkých rozměrů není příliš chutná, proto se používá zejména na výrobu chleba.

Cuketa by se neměla skladovat více než tři dny. Je náchylná k poškození mrazem, jež se projevuje v podobě propadlých jamek na povrchu plodu, a dochází k němu především při prudké změně teplot (například změna z velmi nízké teploty na pokojovou).

A tady ještě jeden tip, co zkusit tento oblíbený recept na pečenou dýni.

Cuketa ve světové kuchyni

Na základě ankety, které se zúčastnilo 2 000 lidí, byla v roce 2005 cuketa vyhlášena desátou nejoblíbenější kuchyňskou zeleninou ve Velké Británii. V Mexiku jsou dokonce upřednostňovány její květy (flor de calabaza), které slouží jako přísada do polévek či jako náplň do tradičních quesadillas.

V Itálii se cuketa připravuje na mnoho způsobů, zejména zapečená v chlebu či smažená. Některé restaurace v Římě nabízejí hluboce osmažené cuketové květy známé jako fiori di zucca.

Ve Francii je cuketa klíčovou ingrediencí pro tzv. ratatouille, což je dušená směs letního ovoce a zeleniny naložená v olivovém oleji a dlouze vařená na mírném plameni. Tento pokrm, který pochází z okolí dnešního Nice, se podává jako příloha nebo samotný s chlebem.

V jídle zvaném farcis jsou cukety nadívané masem, rajčaty či sladkou paprikou. Ve středomořské kuchyni je cuketa hlavní přísadou oblíbeného jídla mücver neboli cuketových placek, jež se připravují z nastrouhané cukety, mouky a vajíček. Smaží se na olivovém oleji a servírují se s jogurtem.

V zemích Orientu se cuketa nadívá nadrobno sekaným masem, rýží a kořením a vaří se v páře. Také se používá pro přípravu různých dušených jídel, tzv. stew.

V Řecku se cuketa obvykle smaží či vaří společně s další zeleninou, jako jsou zelené chilli papričky nebo lilek. Podává se jako předkrm nebo hlavní chod, a to především v období oslav. Cuketa se zde také nadívá nadrobno mletým masem, rýží a bylinkami a servíruje se s řeckou citrónovou omáčkou avgolemono. V některých částech Řecka se cuketové květy plní bílým sýrem (obvykle fetou či mizithrou) nebo směsí rýže, bylinek a příležitostně i mletým masem. Květy se také hluboce smaží či zapékají s rajčatovou omáčkou.

V Bulharsku se cuketa smaží a podává s omáčkou z jogurtu, česneku a kopru. Další oblíbený pokrm je strouhaná či krájená cuketa zapečená v troubě se směsí vajec, jogurtu, mouky a kopru.

V Egyptě se cukety připravují s rajskou omáčkou, česnekem a cibulí.

Pěstování a různé druhy cuket

Co se týče pěstování, cuketa je jednou z nejméně náročných plodin v oblastech mírného podnebí. Mezi domácími pěstiteli je věhlasná pro svou nadměrnou úrodnost. Jednou z možností, jak omezit nadúrodu cuket je sklizeň květů, které jsou kvůli jejich nesnadnému skladování a přepravě na trzích ceněnou lahůdkou. Samčí květ se rodí na stopce a kvete déle než samičí.

Cuketa, stejně jako ostatní tykve, potřebuje dostatek včel k opylování. V oblastech s nedostatkem opylovačů, či v místech se zvýšeným výskytem pesticidů (např. postřiků proti komárům), se často stává, že plod krátce po začátku růstu vyschne nebo shnije. Příčinou je nedostatek pylových zrníček zachycených na samičím květu. V takových případech se nabízí dvě možnosti: ruční opylování nebo rozšíření včelí populace.

Blízká příbuzná cukety je libanonská letní dýně neboli kusa. Ta je často světleji zbarvená, někdy dokonce až bílá. Některé katalogy semen tyto dva druhy nerozlišují. V různých zemích jsou pěstovány různé odrůdy kulovitých cuket, například pod jmény Tondo di Piacenza v Itálii a Ronde de Nice ve Francii.

V pozdních 90. letech 20. století američtí pěstitelé v Kalifornii vypěstovali a uvedli na trh kulovitou žlutou a zelenou cuketu známou jako tykev 8-ball, přičemž žluté plody se někdy nazývají 1-ball či gold ball (v překladu doslova „zlatý míč“).

Kategorie:

Magazín

© 2022 receptik.cz | Nakódoval Leoš Lang